Zašít do slamníku, nebo zakopat na zahradě do plechovky od majonézy; nebo být zcela originální a pořídit si trezor. A aby byly bezpečnější před zloději, tak v kovovém provedení (on si každý rozmyslí odnášet třeba 20 kilo mincí a vezme si radši třeba televizi); jak je to s likviditou takové podoby peněz je věc jiná (ale lze to také brát jako určitý způsob ochrany před neuváženým utracením). Nebo je teda dát na nějaký ten spořicí účet, ale úroky budou v řádu desetikorun měsíčně, aspoň se o ně postará banka. Rozhodně je před inflací neochrání, ale je tu ta jistota, že do 100 tisíc euro o peníze člověk nepřijde (vklady u bank jsou právě na tuto částku pojištěné). U investic žádná jistota neni, tu maji jen zprostředkovatelé, kteří berou poplatky a slibujou (připomíná mi to jeden kreslený vtip: "kde jsou ty pytle peněz, co jste mi slibovali" "vaší vstupní investici jsme využili na nákup kvalitních pytlů"). Bavíme se odhadem o 250 tisících ročně (10x25t), což neni tak velká částka, ale málo to taky neni. Ono jak budou přibývat peníze, budou přibývat i možnosti jejich utrácení, takže to zase tak vážné nebude (jako student je člověk zvyklý na všem šetřit, ale když má peníze, tak ta motivace šetřit za každou cenu pomyne; jo kde jsou ty časy, kdy jsem pěšky chodil jednu nebo dvě zastávky, abych nemusel platit za metro 12 ale aby stačilo jen 8 korun). Nemyslím si, že by to do pěti let dalo milion, do té doby výdaje narostou.
Státní dluhopisy patří podle učebnic k tomu nejjistějšímu, stát bude mít peníze vždy, i kdyby si je měl natisknout. Tohle ale platí při jednání s jemu rovnými, těžko bude normální občan po státu něco vymáhat.
Problém je, že ceny nemovitostí rosou rychlejc než inflace, takže i kdyby bylo zhodnocení o inflaci, tak pořád to neni dostatek. A že nepůjdou dolu, to si jejich vlastníci ohlídají, i kdyby je měli mít prázdné.